L. Kankova & A. Briscein - Ach bože, božínku / Na podzim v ořeší (Dvořák - Jakobín - Terinka)

Lucie Kaňková - soprano Aleš Briscein - tenor Jakobín - opera op. 84 aria of Terinka - Ach bože, božínku / Na podzim v ořeší Antonín Dvořák (1841-1904) - Czech composer Jakobín, or The Jacobin in English, is an operatic pastoral comedy in three acts by Antonín Dvořák, his Opus 84 (B. 159). Its Czech libretto by Marie Červinková-Riegrová employs characters from Alois Jirásek’s story At the Ducal Court but in a plot of her devising. The opera’s first performance took place on 9 February 1889 at the National Theatre in Prague with Adolf Čech conducting; it was however revised by both librettist (in 1894) and composer (in 1897) and premiered again, under Čech, on 19 June 1898, with notable adjustments to the last act, in the version that has since been standard. TERINKA: Ach bože, božínku, ach bože, jaké je to pro mne utrpení, že ty, můj tatínku, nemáš pro lásku mou pochopení. Měl by jsi rozum mít, jak si mám starce vzít, ten mne svou láskou mučí! Vždyť stará píseň učí: Na podzim v ořeší láska již netěší, láska, ta patří jen pro mladý svět, jen z jara ten pravý vydává květ! Vždyť z toho starého jde na mne mráz, a z mého Jiřího jde slunce jas! Z očí jeho na mne oheň jen sálá, jak bych na výsluní mile se hřála, darmo mne tatínek, darmo mne souží, mé srdce věrně jen po Jiřím touží! Ach jak mne to blaží, to milování, ó, kéž by trvalo až do skonání! Ach, jak mi teskno jest, marně ho ždáti, já přece doufala, že se zas vrátí. On odešel, aniž tuší, že bych s ním mluvila tak ráda, svůj žal mu svěřila tak ráda, vždyť mám celou duší jej tak ráda! JIŘÍ: Tak ráda! Jak ses přiznala! TERINKA: Jiříku! JIŘÍ: Já beru, cos mi poslala. TERINKA: Tys neposlušný! JIŘÍ: A ty jsi zlá! TERINKA: Slov nedbáš otcových, tys měl odejít! JIŘÍ: To byl by hřích, když mohu s tebou dlít! TERINKA: Chceš vzbudit otcův hněv? JIŘÍ: Nuž, otci pravdu zjev! V té trýzni stálé, jak žíti dále, zda láska tvá to žádá? TERINKA: Jen vyčkej trochu, můj zlatý hochu, tvá Terinka to žádá. JIŘÍ: A což ty boje, a což ty nepokoje, v nichž láska strádá? TERINKA: Proč tak se soužíš, kdy jenom zmoudříš? Vždyť mám tě ráda, tak ráda! Jen počkej trochu, můj zlatý hochu, tvá Terinka to žádá. JIŘÍ: Zda láska tvá to žádá? Jak snášet muku, že o tvou ruku ten vdovec žádá! TERINKA: Proč tak se soužíš, kdy jenom zmoudříš? Vždyť mám tě ráda! Máš víru malou v mou lásku stálou, vždyť mám tě ráda! JIŘÍ: Ó, máš mne ráda! TERINKA: Kdy stesk tě smuší a úzkost v duši se trapně vkrádá, vše zapuď z mysli, na to jen mysli, že mám tě ráda! JIŘÍ: Kdy stesk tě smuší a úzkost v duši se trapně vkrádá, mne vzkřísíš znovu v jedinkém slovu: že máš mne ráda! TERINKA: Vždyť mám tě ráda! JIŘÍ: Že máš mne ráda!